Existuje objektivní smysl života?

Domnívám se, že každý člověk se ve svém životě mnohokrát zamyslí nad základní otázkou bytí „proč tu jsem?“. Na toto téma bylo napsáno již mnoho, proto se zaměřím spíše na otázku, zda-li nějaký smysl náš život vůbec má.

Existuje objektivně daný smysl života?

Tedy účel, proč zde lidé jsou? Bez ohledu na to, co si sami přejí a zvolí za svůj smysl? Zdánlivě jednoduchá otázka. Má však dle mého názoru dalekosáhlé důsledky. Pakliže člověk shledává smysl svého bytí v tom "užít si jej do poslední kapky", pak lze očekávat, že může ublížit mnoha lidem.

Jiným příkladem může být "kariérismus". Pokud někdo vidí smysl v tom, dostat se co nejdál v kariéře, můžeme očekávat, že i toto může mít mnohé negativní důsledky (ať již na rodinu, výchovu dětí, nebo ostatní kolegy, neboť se často chodí "přes mrtvoly").

Jiní shledávají smysl svého bytí v ušlechtilejších činnostech, jako např. pomoc druhým, vybudovat rodinu, něco po sobě zanechat apod.

Uvědomuji si však, že toto všechno nelze generalizovat, neboť někdo si může představovat pod pojmem "užít si život" ušlechtilé činnosti, zatímco někdo shledává pomoc druhým v tom, jim paradoxně ublížit.

V čem je tedy háček?

Domnívám se, že je zde na místě ona otázka "Existuje objektivně daný smysl"? Všechny výše uvedené možnosti totiž tak nějak počítají s předpokladem, že nikoliv. Tudíž si jej můžeme všichni zvolit dle své vůle a rozmarů. Toto všechno dle mého názoru platí pouze a jedině tehdy, jsme-li zde náhodou. Jinými slovy - neexistuje žádný Bůh, který by nás stvořil a měl s námi nějaký záměr. Vše tedy stojí pouze na předpokladu "není Boha", aniž si to mnozí uvědomují.

Kdybych toto převedl do možností, pak pokud:

1) Neexistuje Stvořitel a vše je výsledkem náhody -> smysl života žádný není, jsme bezvýznamné nic, které se náhodou ocitlo v nesmyslném vesmíru. Tento pojem je pak relativní. Cokoliv si vyberete, to může být vaším osobním smyslem života...

2) Existuje Stvořitel (Bůh), který nás vytvořil ->  je zde na místě otázka, zda-li tak učinil "z hecu" a dále se o nás nezajímá, nebo má s námi nějaký záměr? Pokud nám dal život z nějakého důvodu, pak bude smyslem života právě tento důvod - ostatní bude chybné a minutí se cíle (i v případě zdánlivě dobrých cílů).

Pokud tedy platí tato druhá hypotéza, nebudou mnohé problémy lidstva i jednotlivců následkem právě toho, že se lidé "míjí cíle"?

Není předmětem článku řešit "který Bůh je pravý"...o tom třeba jindy. Chci však čtenáře povzbudit k přemýšlení to tom, není-li tady někdo, kdo má o vás skutečný zájem. Při svém hledání a studiu jsem dospěl a uvěřil tomu, který řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i život, nikdo nepřichází k Otci (Bohu), než skrze mne". (Důvody proč věřím, najdete zde). On sám mě k sobě přitáhl, tak jako to udělal s miliony jinými po celém světě.

Cílem článku je tedy ukázat, že většina relativních řečí, které se vedou o smyslu života, stojí a padají na základním předpokladu neexistence Boha. Především pak ti, kteří v Boha (zůstaňme u křesťanství) věří, nechť zapřemýšlejí, jestli se jejich osobní rozmary a chování shodují s tím, proč byli Bohem stvořeni a nedal-li nějaké mantinely jejich chování...

Píši tak i s poukazem na politováníhodnou skutečnost, že ačkoliv uvidíme z výsledků sčítání lidu, že se ke křesťanství hlásí miliony lidí, tak pravých věřících, kteří vůbec vědí, v co věří a žijí podle toho, je drasticky méně.